Jak jsme naší psí kamarádce přivedli nového člena rodiny

Příjezd našeho novorozence domů z porodnice, abychom je seznámili s naším psem Bellou, měl být kouzelný. Tedy alespoň v mé mysli, kdy Bella jemně očichávala to prtě, možná by se mu dokonce ochranitelsky schoulila u nohou, jako něco z filmu a zahřívala by ho celým svým tělem. Střih, realita: takhle to nešlo a rozhodně to tak nebylo.

Ve chvíli, kdy jsme prošli dveřmi, Bella sprintovala a klouzala po podlaze jako chlupatá bowlingová koule a my jsme byli její cíl. Ocasem zavrtěla tak silně, že se celý její zadní konec zakolísal, převrhl věšák a málem sundal
ještě lampu. Jednou přičichla k dítěti, silně kýchla přímo do jeho drobného obličeje a podívala se na nás jako: Co je to za pískací hračku? Když se naše malé vzbudilo a jemně zavrnělo, Bella ztuhla – tohle je rozhodně hodně
vymakaná hračka. Vypadala, jak usilovně přemýšlí, co s tím - štěkat na to? Pronásledovat to? Nebo...co? Přirozeně si vybrala lízání. Musela jsem ji zarazit, než z toho našeho škvrněte udělá lidský nanuk. Bella se pak vrátila se svou oblíbenou uslintanou hračkou a hrdě ji plácala vedle dítěte jako: Dobře, házej! Pokud nejsešhračka, pak to znamená jediné - ty si hraješ se mnou. Když jsme nenechali dítě hrát
přetahovanou, Bella se dramaticky posadila a jasně si pomyslela: jaká tohle bude nuda. Budu ho muset všechno pěkně naučit. Později jsme si mysleli, že jsme to docela zvládli. Ale ne. Bella
vzala svou novou práci jako „hlídačka neznámeho objektu“ velmi vážně. Každých pět minut do něj šťouchla mokrým nosem, jen aby zkontrolovala, že je všechno v pořádku..

Na konci dne byla Bella vyčerpaná na podlaze, zcela vyřízená z první směny Velké sestry. Miminko nám mezitím tvrdě spalo, blaženě a zcela nevinně a ještě netušilo, že jeho život je odteď směsí mazlení, mírného slintání,
dobrodružství a lásky s naší Bellou.