Kdy je ten pravý čas dát dítě „přes noc“?

Téma citlivé, především, pro maminky. Opatrovnice, které se touží pořádně prospat nebo dělat cokoliv jiného, kdy nebudou myšlenkami u svých ratolestí. Zároveň jsou to ale ty, které své volno nakonec využijí k úklidu, vaření nebo jiným praktickým záležitostem. A když už na onen odpočinek dojde, stejně pořád přemýšlí, co jejich dítko právě dělá. Poznáváte se v tom? Tak to rozhodně nejste jediné. Podle mě to tak máme všechny. 

Kýžený okamžik často nastává, když jde náš potomek "přes noc", nejčastěji k prarodičům. Ale, kdy je ten správný čas? Svoji úvahu možná potopím v zárodku, když řeknu, že u každého to je jinak. Pokud totiž cítíte, že už si to představit umíte, pak je to ONO (pokud ale nejste ten typ rodiče, který opravdu čeká, až mu to řekne potomek sám – ale i to je cesta, neříkám, že špatná). Ovšem malé miminko a batole vám o svých pocitech neřekne. Je na vás, rodičích, s nejlepším vědomím a svědomím vše rozhodnout. Svoji úvahu nakonec neodsoudím k zániku, protože nyní položím dotaz – „…a jak ten pravý čas poznat?“

Pominu záměrně situaci, je-li miminko kojené. Pak asi odloučení od mámy není to pravé - ačkoliv ne neřešitelné. Rodiče si musí ujasnit svoji rodinou situaci a položit si otázky, jako například:

- ten, kdo dítě hlídá, bydlí poblíž? Důvěřuji mu? Byl někdy s dítětem delší dobu již sám?

- přinese rodičům takové odloučení uspokojení z volného času? 

- chci si na odloučení vlastně zvykat? 

Bohužel ideální recept na řešení této otázky neexistuje. Platí, že všechny zúčastněné strany musí mít ze situace požitek, minimum stresu a touhu případné hlídání (spojené s přespáním) zase zopakovat.

Žádná situace v životě, kterou prožiji a nějak se v ní rozhodnu, nejde opakovat a zkusit znovu "jakoby nic". To vše proto, abychom zjistitli, že jsme se rozhodli správně. V případě výchovy dětí je tento fakt zcela nesporný. Řešme proto podobné rozhodování nejenom racionálně, ale také pocitově. V tomto spojení pak jistě ve svém dilema neuděláte chybu.

Mráček 🙂