Úměrnost jako základní kámen dobré výchovy

Milí rodiče,

dnes jsem se rozhodla zamýšlet se nad pojmem úměrnost ve výchově. To slovo si v dnešní úvaze mockrát zopakuji. Co tím vlastně myslím? Vše by mělo odpovídat a být úměrné věku, schopnostem, možnostem a dovednostem dítěte. Za mě není nic horšího, než když se od dětí očekává nadstandardní výkon. Stejně tak, pokud rodiče kupují hračky neúměrně věku dítěte. K čemu jsou například sofistikované stavebnice pro školáky, když se dostanou do rukou dvouletému capartovi?

Ve školce se maminky bavily na téma, jak by bylo skvělé, kdyby bylo součástí školky už takové malé učení se. Proti tomu bych v zásadě nic neměla, učení se hrou je vlastně naprosto přirozené. Některé maminky si ale představují, že by se děti už měly začít zdokonalovat v počítání, čtení by mělo být standardem před začátkem první třídy. Jedna maminka se dokonce chlubila, že denně tráví čas se svým synem a učí ho počítat do stovky, poznávat různé vlajky států a vlastně v tom vidí jistou genialitu svého dítěte. Samozřejmě že každý rodič vidí své dítě jako nejlepší, nejchytřejší a nejschopnější ze všech. Je ale úměrné věku něco "biflovat" a vnímat to jako výhodu pro dítě? Nebo to je dril, který se dítěti bude hodit, až se bude muset jisté věci nazpaměť naučit?

Já si myslím, že pokud to dané dítě baví, pak proč ne. Pokud to ale rodiče vnímají jako svoji vizitku, pak tím podle mého dítě vystavují zbytečnému stresu. A ještě mě k tomu napadá jedna věc - pokud se budou snažit, aby jejich potomek byl stále napřed, dokáží udržet tento krok po celou dobu jeho studia? Nebo jak to vlastně plánují se vzděláváním v budoucnu dělat?

Za mě tedy, rodiče, podporujte své děti, rozvíjejte je a stejně tak je nechte si hrát. Vše úměrně svému věku a hlavně přirozeně.

Mráček 🙂