Když děti soupeří o pozornost

Znáte to - sourozenci s malým věkovým rozdílem k sobě mívají blízko, ale stejně tak často narážejí na stejnou potřebu – mít rodiče chvíli jen pro sebe. Typická situace: věnujete se jednomu dítěti a druhé se okamžitě dožaduje vaší pozornosti. Klidná chvíle se během pár vteřin promění ve spor.

Podle mě, nejde o rozmazlenost ani schválnost. Děti vnímají pozornost jako něco omezeného a přirozeně se obávají, že o ni přijdou. Když jsou si věkově blízko, jejich potřeby se navíc často překrývají – obě chtějí blízkost, ujištění i sdílený čas.

Pomáhá už jen to, když jejich potřebu pojmenujete: „Vidím, že chceš být taky se mnou.“ Dítě (nebo aspoň tak to funguje u nás) tím získává jistotu, že na něj nezapomínáte. Stejně tak u nás fungují i drobné projevy pozornosti – krátké pohlazení nebo oční kontakt dokážou napětí zmírnit dřív, než přeroste v konflikt.

Velkou oporou je i krátký individuální čas s každým dítětem. Nemusí trvat dlouho, ale pomáhá dětem cítit se viděné a důležité. Díky tomu snáze zvládají chvíle, kdy se věnujete sourozenci.

Tyto situace nejsou selháním, ale přirozenou součástí sourozeneckého vztahu. Stejně tak jsem to cítila, když jsem byla malá já. Myslím si, že děti se v nich učí sdílet, čekat i vyjadřovat své potřeby – a vy jim v tom pomáháte tím, že zůstáváte klidným průvodcem.

Poznáváte se v tom? Jak u vás doma vypadá „boj o pozornost“ – a co vám pomáhá ho zvládat? Mamky, napište mi, ať vím, že v tom nejsem sama. 🙂

Alča