Představení nového partnera dcerám

A podtitulek by mohl být „aneb jak to přijaly ty moje dvě holky“!... To vám tedy povím. Ještě teď se trochu stydím.

Kdo čte můj blog, tak ví, že mám dvě dospívající dcery a jsem na ně sama. Konečně se na mě usmálo štěstí a já jsem potkala člověka, s nímž setkávání pomalu ale jistě přerostlo v chození. Což zní v mém věku trochu dětinsky, ale je to tak. Naše vídání se bylo většinou několikahodinové, odpoledne, žádné stěhování se k sobě ani jiné velké kroky po dlouhé měsíce neprobíhaly. Pominuly Vánoce a došlo i na společné víkendy. V tu chvíli jsem měla potřebu partnera odtajnit před dcerami, kterým jsem déle své štěstí nechtěla zatajovat.

První oťukávání nastalo, když jsem se při víkendovém obědě snažila na toto téma zabrousit. Holky se ale nechytaly. Asi si myslely, že jen tak povídám a nečekaly ode mě „něco převratného“. Další krok byl, že jsem přítele pozvala k nám domů, seděli jsme u kávy a holky přišly ze školy. To už trochu zbystřily, protože něco podobného (návštěvy u nás doma) se nedějí každý den. Ale zase nic. Čekala jsem, že je to trkne, ale stále jsem v nich podezření nevzbudila.

Jednoho rána jsem přemýšlela a řekla jsem si: a dost! Ve svých letech se budu ostýchat říct dcerám, že mám partnera. Tak jsem sebrala odvahu (ano, čtete dobře, musela jsem se na to opravdu připravit) a po snídani jsem je s novinkou obeznámila. Pravda, byly zaskočené, ale možná jsem mnohem víc byla zaskočená já, když mi, prakticky obě zároveň, řekly: „Mami a proč s tím děláš takový drahoty? To nemůžeš říct rovnou?“ A já jsem v tu chvíli pochopila, jak z malých holek už jsou velké rozumné slečny a jak já, naopak blbnu. Začala jsem si to v sobě ospravedlňovat tím, že jsem zamilovaná, ale co si budeme. Ty holky měly pravdu!

Ponaučení, co z toho plyne? Když děti učíme, že mají jednat na rovinu a fér, nemůžeme pak dělat něco jiného. Ať je jim, kolik chce. Ten den vychovávaly holky mě.